Malý domeček

U nás ve městě je malinkatý domeček a uvnitř mají moc krásné věcičky. Šla jsem koupit dárek pro nevěstu, která bude mít svátek. Je to dost těžké trefit se do vkusu mladého člověka, musí se vybírat opatrně a s citem i když ani tak není zaručen kýžený úspěch. Byla jsem přesvědčená o tom, že to je to pravé místo, kde se mi to povede.

Pojďte se mnou nahlédnout, pořídila jsem aspoň pár snímků.

Tyto jsou z výlohy...

Když vejdete dovnitř, dýchne na vás libá vůně bylinek, zvláštních čajů a zrnkové kávy...

V těch dózách je různá zrnková káva. Prodavačka nadzvedla poklop a dala mi přivonět. Opravdu pěkně voňavá kafíčka. Já jsem si vybrala, paní mi ji odvážila a také pomlela. Zítra si budeme s manželem možná pochutnávat...

A čajíček..

Neodolala jsem pokušení a koupila jsem si pro radost krásnou levandulovou dózu, malé podčajníčky, které slouží na odkládání zrovna vylouhovaných čajových pytlíků, no a ten dárek, pro který jsem vlastně šla, ale ten tady nezveřejním, je to "tajem"...

Pěkné věcičky, že? Určitě u vás také máte takový malý, krásný a voňavý krámek. Jděte se podívat a třeba z rozmaru si kupte maličkost - pro radost.

Mějte se pěkně a voňavě!!!!!!

Konečně změna

Myslím změnu v počasí. To se tedy zase jednou vyznamenalo. Vysoké teploty pro nás už nejsou atraktívní. Nedalo se ani dýchat, natož tak pracovat. Na zahrádce všechno schlo, zem vyprahlá doběla i ve stínu bylo horko k zalknutí. V bytě to nebylo lepší. Ale pracovat se muselo. Dcera mi přivezla košík krásných, velkých švestek a ty se musely zavařit. Z rajčat jsem vařila kečup. Naše malá hrušečka byla tak ubsypaná, že se větve lámaly pod tou tíhou, tak jsem je včera se synem otrhala, uložila a jak "dojdou", nastane opět velké zavařování. Zbytek půjde do bečky, obsah se zpracuje u dcery na Slovensku, já snad dostanu pár hrušek v tekutém stavu....

Dozrávají maliny a ostružiny. Trhají se přímo do pusy, ale ty které se nestihnou, z nich bude výborná marmeláda...

Celý dlouhý čas jsem se těšila na to, až mi rozkvete hortenzie a já si z ní udělám věneček. Hortenzie skutečně vykvetla, já jsem si ji, s menším či větším úspěchem, usušila, což jsem asi neměla dělat, protože se mi při navazování rozpadávala. Asi se má navazovat co by čerstvě ustřižená. No já nevím. Nakonec mi z toho vyšla taková, ne moc pěkná elypsa, ale čert to vem. příště se mi možná lépe povede...

Divím se, že mi na balkóně ještě docela slušně kvetou kytičky, že je to horko neskolilo....

V posledních týdnech se u nás událo tolik různých situací, o kterých nestíhám napsat. Mám zdokumentované letošní Hody, Dračí lodě na Moravě. Navštívily mne dvě kamarádky, přijeli Slováci a Brňáci. Ale to horko a dusno mne doslova znemožnilo sednout k PC a napsat pár řádek.

Ale dnes bylo konečně lépe a já vím proč. Je to přesně 46 let, kdy jsme si s manželem řekli, že spolu půjdeme po cestě životem v dobrém i zlém. Zatím se to daří a měnit to asi nebudeme.......

Vydařený výlet

V pátek zvoní telefon a v něm se ozve mužský hlas s otázkou: "Květi, jsem v Mikulově na zámku, mám tady rozdělaný obraz, co kdyby jste si udělali s manželem výlet a přijeli se podívat, byl bych moc rád, co ty na to?"

No co já na to. Ozval se mi bratranec, kterého jsem viděla naposled když mně bylo jedenáct a jemu o čtyři méně, od té doby dlouho, předlouho nic, až v době nedávno minulé jsme navázali kontakt, ale pouze telefonem. Jeho otec - bratr moji maminky - byl akademický sochař, kojetínský rodák. Jeho sochy jsou vidět v různých institucích po naší vlasti. Když naše město slavilo významné výročí založení, radnice uspořádala výstavu prací našich rodáků. Protože můj strýc už nebyl na světě, zařizovala jsem sochy právě s jeho synem, který je restaurátor. Žije v Praze......

Tak abych navázala. Co teď ? Chtěla jsem ho vidět, ale jak do Mikulova? Manžel by určitě nejel, s chodítkem by se tam asi ani nevyškrábal. Tak jsem sedla se synem do auta a už se frčelo.

Cesta trvala hodinu a deset minut, paráda. Za chvíli už jsme viděli panoráma zámku Mikulov..

Protože jsem se ho nedovolila, zda mohu jeho osobu vystavit na blogu, tak jen tak opatrně ukážu, kdo nám přišel naproti (je pravda, že za dobu 54 let, co jsme se neviděli, se trošinku změnil) a neukážu ani obraz, který restauruje. Ale provedl nás, ukázal, vysvětlil vše k naší spokojenosti. To je on - můj bratranec Petr.....

Těm, kdo na zámku byl, kteří to tam znají jako své boty, nemusím psát, že toto je obrovský lis na víno, vůbec se mi nevešel do objektivu...

Jen pár snímků z procházky zámkem...

Tady u toho snímku jsme obdivovali jak je poskládané cihlové zdivo, jako by se vlnilo a dokonce i to zábradlí je atypické....

Jeho kolega koupil pry tuto budovu, co by naprostý zbor a s různými obtížemi - tak jak to bývá - vybudoval to co vidíte, na maličkém plácku si můžete dát kávu, nebo vínko a uvnitř je možno vidět současné obrazy, asi studentů akademie, nebo fotografie z kultury. Zase jsme vyslechli povídání o tom, jak se osazovaly krásné dřevěné prvky, schodiště, sloupy ap.

Zajímavé....

Zámek jsme prošli, poučili se a zavzpomínali na rodinné vztahy, kdo s kým, o čem, pro koho a vydali jsme se na cestu zpět.

Tento překrásný klobouk mi vybral bratranec Petr. Prý ho mohu nosit i na zahrádce při práci. Je háčkovaný z provázků, ale kde já bych ho unosila. Tak ho hned dostala Božena Němcová. Je to její busta, kterou před miliony let sochal maminčin bratr, otec Petra a tak zůstala jako rodinná památka. Teď se mi náramně hodí....

V dálce se na nás usmíval Kozí hrádek - volně přístupné odpočinkové centrum....

A Svatý kopeček - dominanta Mikulova, je to přírodní rezervace s chráněnými druhy rostlin a živočichů. Na vrcholu Svatého kopečku, až k poutnímu kostelu Sv.Šebestiána, zvonici a Božímu hrobu, vede Křížová cesta...

Pak jsme míjeli vodní dílo Nové Mlýny, které slouží především ke koupání, rekreaci a rybolovu. Mové Mlýny jsou tři přehradní nádrže na řece Dyji...

Pálava - kraj vinic...

Pole zralých slunečnic, které se nám klaněly až k zemi...

A opět zpátky do reality, zase se asi dlouho nikam nedostanu, byl to pěkný zážitek...

Toto že je léto ?

Nevím, kdo v tom má prsty, že neustále prší a prší. Už ani zahrádka o takové množství vody nestojí, už se dost napila, teď zase potřebuje trochu vysušit. Na keři se krčí zmoklé. pomalu hnijící ostružiny, rajčata chytají plíseň a kytky smutně kloní svě rozkvetlé hlavičky k blátivé zemi.

Jen pleveům to vůbec nevadí, šklebí se, zlomyslně se posmívají, trávník vyžaduje posečení.

Je mi líto těch zmoklých kytiček, proto jsem si vzala mečíky do vázy, abych si je aspoň trochu užila...

Vypadá to, že se pomalu vkrádá podzim, začínají kvést astry a jiřiny....

Toto není jiřina, ale sléz, který dělá v zahrádce parádu, má pěknou barvu...

Znáte někdo růžovou jahůdku? Dostala jsem ji od sousedky Andělky, uvidíme, co je to za zázrak...

A ještě něco, říkala jsem si, je léto, budou žně a já nemám ani klásek, ani žádné obilíčko, které by mi doma udělalo pěknou dekoraci. I vsedla jsem na svého "araba" a vykonala okružní cestu kolem mého rodného města, jestli se někde nějaké vhodné políčko objeví. Jsme na Hané, dalo by se předpokládat, že ano. Políčko se objevilo a já jsem žasla, cože to na něm roste? Když jsem přišla blíž, zjistila jsem, že je to podobné pšenici, ale ten vzhled, ta barva? Co to má být? To že je obilí připravené ke sklizni? Mylně jsem se domnívala, že obilí je zlaté a ono ne. Ale když už jsem se doštráchala až sem, nastříhala jsem si náruč tohoto a zklamaná, ujížděla k domovu. Možná to zapříčinily deště, nebo je to odrůdou, já nevím. Ale klásky byly šedivé, u některých se už zabydlovala i plíseň. Moje představa z dětství a z let nedávno minulých o zlatém obilí, symbolu léta, byla ta tam. Škoda, lepší už to asi nebude.

Ale stejně jsem nakonec ten věnec z "obilí" udělala.

A tak - léto, budiž pochváleno !!!

Všední den

Jeden den jako druhý. Od rána stejný, liší se jen tím, jestli prší nebo ne. Když neprší, drabu na zahrádce, sklízím plody své práce a pak doma zpracovávám. Letos se mi zdá, že se urodilo více než kdy před tím, ale může se stát, že příští rok nebude nic, tak raději zatnu zuby a makám. Někdy se ale stane, že přece jenom uvidím i něco jiného než zavařovací sklenice, hrábě, smeták, hrnce na vaření a sporák.

Cestou z nákupu jsem zahlédla na jednom zemědělském stavení pod střechou vlaštovčí hnízda. Některá byla opuštěná, ale k jednomu přilétala vlaštovka, aby nakrmila své potomky. Snažila jsem se tento akt nafotit, moc se mi to nedařilo. Škoda, že to neumím jak Hanka, té by se to určitě lépe povedlo. Tak se podívejte aspoň tak orientačně...

Také se mi podařilo - nebo nepodařilo - zachytit na poslední chvíli koníky i s hříbětem, při cestě na pole, ovšem jen z okna pokoje přes síť, takže taky nic moc.

Když zrovna nezavařuju, hrbím záda, pro změnu na zahrádce. Mám i milé společníky.

Manžel luší křížovky a radí se s Bobíkem...

Každý rok si suším růže a pivoňky do suché vazby. To pak u nás visí kytky všude....

A když pak večer rozsvítím světýlko, má to i svou poézii...

Ale to už mám připravené na zítra ryngle a broskve na zavaření, hojné přebytky milých sousedů, kteří jsou na tom asi tak jako já. No jo, to jsme my, drobní pěstitelé a velkovýrobci kompotů, marmelád a sladkokyselých okurek.

Vidím, že je dávno po klekání, dokonce skoro půlnoc. A to je moje dnešní konečná.

Přeji všem dobrou noc !!!!!!!!!!!