Ráno co ráno, za každého počasí - někdy by člověk ani psa nevyhnal, jdeme já a můj pes Bobík na povinnou vyvenčovací procházku, protože nám to oběma prospěje. Bobíka jsme si tak před pěti lety naučili po ránu obhlídnout rajón, takže dobře mi teď tak. Tato ranní rozcvička se týká mne, protože můj manžel po nemoci chodí o holi, takže je z toho venku. Nic proti tomu, já se také ráda projdu, ale před dvěma roky - vlastně v srpnu to bude už tři - jsme se dostali do nezáviděnihodné situace.
Bylo kolem sedmé hodiny ráno, šli jsme klidně a pozorovali okolí a najednou kde se vzal , tu se vzal, před Bobíkem stál veliký , převeliký vlčák - nebyl to vlčák, byl to skoro medvěd a už do něho bez varování strčil a zlověstně vrčel. To byl ale jen okamžik. V tu chvíli mne nenapadlo nic jiného, než vytáhnot psa i s vodítkem do náruče a bránit ho. Ale to bylo snad to nejhorší, co jsem mohla udělat. Pes - medvěd - šel po mně a chtěl, abych mu Bobíka dala. Strhla se děsná mela. Jako naschvál nikdo v ulici nebyl (podotýkám, že se to odehrálo mezi paneláky), kdo by mi pomohl. Tak jsem zápasila se psem po svém. Když už to nabralo riskantní obrátky a já jsem měla třikrát rozkousnutou ruku , poškrábaný obličej , málem ukousnutý prst a brýle kdoví kde, s brekem jsem se omluvila svému malému psímu příteli a i s tím samonavíjecím vodítkem ho pustila na zem , na pospas medvědovi. Slyšela jsem jen, že Bobík piští a pak nic. V tu chvíli jsem věděla , že je to špatné a brečící, celá krvavá jsem stála bezradně uprostřed ulice. Zastavilo osobní auto, paní mne odvezla k lékaři a odtud jsem putovala sanitkou na chirurgii. Ale než pro mne přijela domů sanitka, světe div se, za dveřma se choulil náš malý Bobíček, s bolavou nožičkou a v děsném šoku, byl špinavý, vystrašený, ale byl. Pak jsem se dozvěděla od známé paní, že viděla, jak náš Bobík utíkal se strašným řevem a za sebou s rachotem vlekl vodítko, divila se co se děje, že se muselo něco u nás stát. Tak jsem se dozvěděla, jak se Bobíček dostal domů. On tomu obrovi utekl a měl štěstí, že se mu někde nazachytilo vodítko.
Na celé věci bylo aspoň dobré to, že jsem věděla čí to byl pes a že byl očkovaný. Tato příhoda měla dohru u přestupkové komise, majitel mi zaplatil bolestné a ruka se do měsíce celkem zahojila.
Jenom já jsem utrpěla hluboké šrámy na duši. Zklamaná, co se to stalo, bojím se každého rohu ulice, co když se zase s nějakým velikánem potkám. Už je to ve mně a asi se toho pocitu nikdy nezbavím. Je to škoda, protože procházka by měla být příjemná, ale ne strašná.
PS: Pes - medvěd žije ve vedlejší ulici, ještě jednou, co vím , majiteli utekl. A před měsícem se stalo něco podobného, jiný pes napadl pána i s malým psem , ale tam to mělo smutný konec - pro pejska ten nejsmutnější.
Žádné komentáře:
Okomentovat