Přítel z nejvěrnějších

Včera večer jsme se s manželem dívali na televizní program, na film Hačikó...

Americký profesor Parker Wilson jezdí denně vlakem do práce a jednou na nádraží najde opuštěné štěně.

Hači, jak psa přejmenuje, každé ráno doprovází svého pána na nádraží a odpoledne se tam vrací, aby ho přivítal. Vznikne mezi nimi neuvěřitelné pouto. Jednoho dne však profesor náhle zemře a na stanici se už nikdy neobjeví. Ovšem Hačikó věrně čeká na stejném místě na svého pána den co den, celých devět let. Nakonec na nádraží umře. Jednoduchý pravidelný rituál, který byl náhle přerušen, udělal z Hačikóva příběhu legendu, která se traduje dodnes. Legenda o věrné oddanosti psa ke svému pánovi a o tom, jak se ten nejobyčejnější rituál může stát největším a nejčistším vyznáním lásky ...

Jen pro úplnost dodám, že jsme s manželem brečeli jak malé děti..........

Film je moc krásný, nádherný, plný citu a lásky, ještě teď, když píšu, je mi smutno. Je to nejkrásnjší film, který jsem kdy viděla. Vřele vám ho všem doporučuju...

A tak jsem pro všechny pejsky, kočičky a ostatní zvířátka "upletla" věneček, aby věděli, že je máme moc rádi a jsme jim vděčni za jejich lásku a věrnost.

Myslím na svoji virtuální kamarádku ze Šumavy, které se nevrátil jezevčík Rexík. Ta na něj marně čeká a stále doufá, chodí jak tělo bez duše. Snad se vrátí ????

Aby mi nebylo tak moc smutno, přivoním si každou chvíli ke květinkám, které mám na kuchyňském okně...

Voňavý hyacint a naklíčená brambora, kterou mám na očích od podzimku. Však bude Valentýna!!!!

A tady všechno dohromady..

Chtěla jsem se vám dnes svěřit se svými pocity i to je někdy potřeba. Doufám, že si neťukáte "virtuálně" na čelo s větou, jak je ta babka praštěná. A i kdyby, tak je mi to jedno.....

Mějte se moc pěkně, u nás se rozpršelo i ta neděle končí v slzách.

Vaše Květa

Jako v síti.

Je to tak. Jsem lapená, chycená, uvězněná. Cítím se jako v síti......

A teď to musím vysvětlit. Před dvěma lety, 29.1. 2010, se přede mnou otevřel docela jiný svět. Svět počítače, internetu a blogové zábavy. S počítačem jsem již dříve byla dobrá kamarádka, potřebovala jsem ho k podnikání. Ale k těm ostatním "lahůdkám" mne popostrčila sestra Hela, která už asi dva měsíce vesele "blogovala".

Proto jí musím poděkovat za to, že to se mnou myslí dobře a nechce mi odepřít žádnou zábavu. Díky ní, mne můj blog seznámil se všemi vámi, mými milými kamarádkami. S vámi se cítím dobře, mohu s vámi diskutovat, svěřovat se, učit se od vás, odpočívat.

Díky blogu pak také doháním, co se dá, neboť čas, který s ním trávím, mi ukusuje kus noci a dne.

Prostě můj blog - www.kvetahora.blog.cz - slaví své dva roky života .....

To je jen ta pomyslná síť, ve které jsem uvízla. Ve skutečnosti jsem dceři uháčkovala takovou, rádoby síťovku, která bude sloužit při zabíjačce. Vloží se totiž dovnitř jitrnice a všechny šperky z prasátka a šup s tím do kotle. A tam už se ty dobroty budou vařit.....

Takže - já jdu slavit !!!

Mějte se moc pěkně a hlavně nezmrzněte, nerada bych přišla o některou svou milou kamarádku .....

Všichni dobří sousedé

Musím říci, že mám opravdu štěstí na sousedy ze všech světových stran, kteří objímají náš dům a zahrádku. Nemáme spolu žádné spory, nesváry, naopak se navzájem obdarováváme zahradními výpěstky a přebytky, všem nám po zahrádce běhají naši čtyřnozí miláčkové, všichni se rádi vidíme a i když přes plot, s chutí si pobesedujeme.

Včera u nás zazvonila sousedka "přes jedno", v ruce dvě hadovky, Stračku a v kyblíku krásný, malý ibišek a řekla: "přinesla jsem ti kvítečko, líbí se ti? Mně se líbila ta barva, tak jsem ti ho koupila." Mile mne překvapila, že si na mne vzpomněla, o penězích nechtěla ani slyšet. Ona už je taková, moje sousedka Andělka....

Krásně modrou Stračku mi donesla jen na ukázku, abych prý viděla jaká bude, až vyroste z té přísady, kterou mi dala. Už se moc těším, doufám, že se mi ji podaří vypěstovat, protože je moc pěkná a ta barva - no pohádka....

Ovšem neméně krásné jsou i okurky, které jsou už z mojí sklizně. Sedm sklenic, pro začátek dobrý, ne ???

Dnes jsem ještě připravila "DoDo". Možná si některá z vás vzpomene na tento polotovar - Dodělej doma. Korpus jsem mázla marmeládou, položila pár pokapaných piškotů, zalila pudingem a posypala rybízem. Kdo chtěl, mohl si přifouknout nezdravé šlehačky. No, dalo se to i jíst....

Přidám ještě moji růži, která by asi v tom deštivém počasí opadala, tak jsem ji ustřihla do vázy, pro potěchu oka...

Když kvetou lípy.

V našem parku kvetou lípy. Krásně voní. Jejich větve, obsypané léčivými květy se kloní pomalu až k zemi a každý kdo chce, může si je natrhat a nasušit. Nikomu neujde sborový bzukot pilných včeliček, které pospíchají, aby sběr pylu včas stihly.

Já jsem však včera byla svědkem zajímavé události, které se jen tak nevidí. Potkala jsem totiž dva čmeláčky v jejich asi stomilionkrát nadživotní velikosti, kteří se mi představili jako Čmelda a Brumda z Večerníčku o včelích medvídcích.

To jsem si oddychla. Mylně jsem se domnívala, že jsou to převlečené paní učitelky a že chystají naučný program pro děti z mateřských škol.

Létali v porku, na stromy připínali obrázky zvířátek a roznášeli pomůcky, které vystihují jejich vlastnosti a další zajímavosti...

Krteček i s krtičincem....

Medvídek i s medem...

Myška, ale ke komu patří ty stopy ????

To všechno a mnoho dalších záhad musí vyřešit malí školáčci školkovití. Zatím čmeláčci připravovali program. Za malou chvilku už jsem viděla v parku děti, jak běhají strom od stromu a evidentně se jim to moc líbilo. To jsem ale u sebe neměla foťák, šla jsem z nákupu.

Čmelda mi prozradil, že budou v parku po tři dny. Ale dnes tam nebyla ani noha, neboť v noci a dnes celý den pršelo. Tak snad ještě zítra, nebo v pondělí, aby neošidili o zábavu i další školkaře....

12 měsíců je jeden rok.....

Zítra to bude přesně jeden rok, kdy jsem se nesměle pokusila o první krok do blogu. Vlastně mne k tomu přiměla moje sestra Helenka, které za to povzbuzení moc děkuji.

Moje začátky - to bylo bludné tápání. Nevěděla jsem o blogu vůbec nic. Hodně mi pomohl manžel, který vytrvale upravovat moje snímky a vkládal je na blog. Postuně jsem se všemu potřebnému naučila  a dnes mohu říci že jsem, až na malé drobnosti, soběstačná.

Blog mne obohatil o spoustu zajímavostí, které čerpám u vás, ať je to tvoření, focení, vaření, pečení, ale také různé kulturní akce, které navštěvujete a já mám možnost odtud vidět doslova autentické záběry.  

Zastávám názor, že člověk, který  zůstane na světě sám, je mu smutno a nedovede si vyřešit svůj volný čas. měl by si našetřit pár penízků, pořídit si PC a trávit s ním každý den. Dostane se s ním  do celého světa, dozví se o všem, co ho zajímá, jen se nesmí bát jít do toho. Začít se dá v každém věku, nikdy není pozdě, když má člověk chuť a dobrou vůli.

A tak jsem ráda, že mohu být s vámi kdy se mi zachce, že s vámi mohu poklábosit o všem možném i nemožném. Chci vám všem poděkovat za vaše návštěvy u mne, za komentáře, na které se těším a  nestihám odpovídat, ale vedu je v patrnosti a mám z nich velikou radost.

Tato krásná růže patří vám všem, kteří ke mně zabloudíte na blog....

Jen minutu....

Tak to se tedy povedlo....

Maruška Fukčárinka jela v pátek do Třebíče. Napsala mi do komentářů: "až pojedu přes Kojetín, budu ti mávat z vlaku".

Abych zjistila, jestli to myslí vážně řekla jsem si, že se pújdu k vlaku podívat. Poslala jsem jí mail s dotazem, který že to vláček bude co ji poveze? Maruška vše upřesnila a já jsem ji sdělila svůj plán, že příjdu k vlaku i s malou Fukčárinku, kterou jí osobně předám do její trvalé péče.

Jak jsem řekla, tak jsem udělala. Maruška mi ještě z vlaku zavolala na mobil, že jede i s dcerou, ve kterém vagóně sedí a v Kojetíně bude z okna mávat červeným šátkem. A pak už nebránilo nic našemu setkání. Vlak měl, jak jinak, deset minut zpoždění, ale už se pomalu blížil. Trnula jsem, abych Marušku nepropásla. Už jsem zahlédla červený šátek a dala jsem se do běhu. Vláček u nás totiž stojí jen jednu minutu, ale povedlo se .

Stačily jsme se jen pozdravit, z okna vystrčit dáreček a předat Fukčárinku. A bylo to....

A ještě fotečku!!!!!!!!!!!!!!!!

Akce s názvem "Kulový blesk" se podařila. Vláček s Maruškou mizel v dálce a já vám řeknu, že Maruška je ta nejkrásnější Fukčárinka jakou jsem kdy potkala.

Pozdrav z Fukčárinkova.....

Knihy

Nedávno se manžel rozhodl pořídit seznam našich knih. Většinou se jednalo o starší knihy, které podědil po rodičích a přitom objevil i  skutečné poklady. 

Tak například Babička Boženy Němcové z roku 1919 je opravdu krásná. Je vytištěna na křídovém papíře a má nádherné obrázky...

Omlouvám se za nekvalitní focení, snažila jsem se, ale asi málo....

Další krásná kniha - Kytice z roku 1924

Je psaná krásným písmem a pěkně ilustrovaná - je to kniha hororů...

Polednice....

Vodník...

Prodaná nevěsta - libreto.

Tato kniha vyšla v roce 1946, v roce narození mého manžela. Od rodičů má uvnitř vepsané věnování...

Prodanou nevěstu znám, Kytici taky, Babičku jsem ale nikdy nedočetla do konce. Teď, když vidím jak je pěkně ilustrovaná, zřejmě se někdy dám i do čtení....